Gruzie – červenec 2026, den šestý až sedmý

Dnes nás čeká výprava k ledovci Shkhara. Znovu se k nám přidají dva místní psi a dokonce potkáme i Borrise. Nakonec s námi zůstane jen jeden, zato nás vede tak spolehlivě, že bychom bez něj možná netrefili ani s Garminy. Psí navigace má zkrátka větší displej.

U ledovce se nakonec i vykoupeme. Já ovšem nemám nic na převlečení, takže se jen rychle namočím a předstírám, že přesně takhle jsem to plánoval. Voda je samozřejmě ledová, což je u ledovce poněkud překvapivá informace jen do chvíle, než do ní člověk vleze.

Z ubytování máme domluvený odvoz zpět do Mestie, kde si vyzvedneme odložené věci a ještě jednou přespíme. Můj geniální plán z prvního dne tedy opravdu vyšel, což se mi nestává tak často, aby to nestálo za zmínku. Jenže při návratu se ukáže, že si paní domácí minule platbu opravdu nestrhla přes Booking — jednoduše na ni zapomněla. A já tím pádem také. Doplatíme tedy i první noc a záhada nečekaně bezplatného ubytování je vyřešena. :D

Dopoledne pro nás znovu přijede George a odveze nás blíž k letišti. Má připravené ještě jedno překvapení a zastaví u krásných vodopádů. Pak pokračujeme do Blue Guest House, kde strávíme poslední noc. Ubytování vypadá trochu jako kostel a anglicky tu opět nikdo neumí. Paní nám proto podá telefon se svým synem a poslední podrobnosti domluvíme s ním.

Výsledkem je parádní láhev vína a hamburgery objednané s dovozem. Důstojná poslední gruzínská večeře. :D Další ráno už jen hodně brzy vstáváme a jedeme na letiště, odkud se vracíme domů.

Na spoustu věcí jsem určitě zapomněl, protože tenhle report píšu až po několika měsících. Na Gruzii ale vzpomínám s láskou, takže mi bylo líto nedat si na blog alespoň těchto pár vzpomínek. Byla to cesta plná hor, skvělého jídla, vína, krav, psů a jednoho George, který dokázal udělat večírek i z několikahodinové jízdy autem. A přesně takové cesty stojí za to si pamatovat.