Gruzie – červenec 2026, den čtvrtý

Na snídani dorazím z naší dvoučlenné výpravy jako první a dám se do řeči s Izraelcem a dvěma Angličany. Probíráme politiku a umělou inteligenci, tedy přesně ta lehká témata, která chcete řešit před výšlapem s dvacetikilovou krosnou. Pak vyrážíme.

Cestou potkáme mladíka a slečnu na koních. Právě oni nás budou převážet přes řeku. U brodu už čeká hlouček lidí a někteří se vodu snaží zdolat po svých. My máme koně objednané a připravené, takže se přes řeku elegantně svezeme. Tedy elegantně hlavně z pohledu člověka, který nikdy neseděl na koni. :D

V půlce trasy znovu zastavíme na drink. Tentokrát ale místní nejsou zrovna pohostinní a spíš na mě něco pokřikují. Objednat se nám nakonec podaří, ale po dopití se radši rychle pakujeme.

Podle mapy zbývá k ubytování asi kilometr. Bohužel kilometr vzdušnou čarou. :D Takže si ještě pěkně popojdeme, než dorazíme k prvnímu místu, které se v názvu honosí slovem hotel. Hotel ovšem připomíná jen velmi vzdáleně.

Je tu sama starší paní, která neumí ani slovo anglicky. Brzy zjistíme, že je jednodušší mluvit na ni česky. Rozumí nám zhruba stejně, ale aspoň se tolik netrápíme. Paní je osamělá a chce si povídat, takže konverzaci přenechám Aničce. Já jí totiž skoro nerozumím, ale ony si spolu nakonec překvapivě dobře pokecají. :D

Potkáme tu také dva Čechy, kteří nám někoho připomínají. Možná jsou to nějací influenceři. Celou cestu je doprovází pes, kterého Anička pojmenuje Borris. Kolem ubytování se navíc motá fenka, do které se okamžitě zamiluje a chce si ji odvézt do Česka.

Protože tenhle report výjimečně píšu až po několika měsících, nedokážu si vzpomenout, jak jí říkala. Vím jen, že to bylo něco jako Zlatěnka. Určitě to bylo jinak, ale pracovně zůstaneme u Zlatěnky. Fenka s tím beztak žádný problém neměla.